MOTTO: „ KDYŽ JE ŽÁK PŘIPRAVEN, UČITEL SE NAJDE“
Pro toto motto mám svoje vysvětlení, že ta připravenost žáka spočívá hlavně v tom, že má vůli se učit, že se snaží být trpělivý (i sám k sobě) a hledá způsoby jak se v dané oblasti zdokonalit (tj. jinak řečeno „ má snahu si zlepšovat svoje dovednosti - kungfu). Jednoduše řečeno:“Myslí to s taiči upřímně.“
Podle mého názoru to není o tom, že jen učitel, jak by se lidově řeklo „z masa a kostí“ může být ten jediný zdroj zdokonalování žáka, i když je to zdroj určitě nejefektivnější a také nejsprávnější. To motto nahoře by mělo být doplněno o poznámku, že to funguje jen když učitel je dobrý.
Můžeme se potkávat s různými učiteli, ale ne každý z nich je povolán nás věci naučit, aby nás to posunulo na naší Cestě dopředu.
Dle mého chápání není učitel ten, který veden žáka za ruku na jeho Cestě, ale ten, který mu tu Cestu ukazuje a dává pozor, aby i když žák z té svojí Cesty se dostane „přes příkop do pole nebo louky“, aby tam dlouho nezůstával:-)
S tím bezprostředně také souvisí to, že není rozumné, aby se vytvářel vztah určité nepřiměřené závislosti žáka na učiteli. Vztah žáka a učitele je spíše chápán jako vztah syna a otce (to vím od He Jinghana, když nám vyprávěl o vztahu s jeho učitelem:-) . Když s otcem syn nemá možnost pobývat, pak čerpá z toho, co mu otec předal a co ho naučil:-)
Také jiné způsoby praktikování a studia taiči jsou dobré. Patří sem například studium knih. Mám zkušenost, že, bohužel, ne všechny dobré knihy o taiči jsou již přeloženy z angličtiny do češtiny.
Dalším způsobem vzdělávání je studium videonahrávek. To mohu opravdu vřele doporučit. Já např. jsem se podle videonahrávky naučil Krátkou formu (sestavu) stylu Jang (nebo také sestavu 37 forem od mistra Čeng Man-čchinga). Samozřejmě by to nešlo bez předchozí několikaleté zkušenosti s taiči, díky které jsem řadu z těch 37 forem už znal z jiných sestav. Ona totiž daná sestava taiči není nic, co by měl člověk pokládat za něco magického, mystického, tajemného a jedinečného. Sestava je jen nástroj pro procvičování a zdokonalování se v principech taiči. Také se mi líbí její přirovnání ke knize, do které jsou, jako její jednotlivé kapitoly, zapsány a určitým způsobem poskládány jednotlivé formy taiči (např. forma „Prohrábnutí hřívy divokého koně“). Původně se praktikovaly jen jednotlivé formy, pak se osvědčilo je spojit do sestavy a tím se dosáhlo toho, že se podařilo jednotlivé formy uchovat a předávat je dál. Praktikování jednotlivých forem funguje z hlediska principů taiči stejně holisticky (celkově) jako praktikování celé sestavy. Dokonce právě na začátku praxe je to, podle mého názoru, výhodné, protože se naučím jednu formu a už na té si můžu úspěšně procvičovat základní principy taiči, které jsou pro všechny jednotlivé formy, sestavy (i různé styly) stejné. Ty principy jsou v podstatě jednoduché, ale obtížné je je uchopit, abychom jim porozumněli a dokázali jsme je do svojí praxe cvičení uplatnit a také je dokázali použít v běžném životě.
Já mohu sice si určitou sestavu oblíbit, protože je mi sympatičtější, ale na sestavě je právě to podstatné, zda ji dokáži praktikovat nejen jako choreografii vnějších pohybů, ale hlavně v souladu s principy taiči.
Proto také naučení se choreografie pohybů (to jak to navenek vypadá ) je bohužel jen ten prostý základ, na kterém teprve pak buduji svoje taiči dovednosti (kungfu). Pokud budu u těchto vnějších pohybů zůstávat, tak vlastně si cvičím, řekněme „gymnastickým“ způsobem, docela příjemné a jemné cvičení, ale taiči to ve své podstatě není.
Na sestavě a jejích jednotlivých formách je pořád co zdokonalovat a člověk si musí sám říci, čemu dá prioritu. Zda se rozhodnout pro jednu sestavu, na které bude další léta pracovat, zdokonalovat se a poznávat principy taiči. Nebo se bude relativně brzy zabývat naučením se další sestavy (sestav). Oba případy jsou celkem běžné a tak se není třeba tím zase tak trápit, zda se rozhodnu pro to a nebo to druhé. Doporučení je jedna věc a rozhodnutí každého je věc druhá. Opravdu to záleží jen a jen na daném jedinci, protože svojí situaci a zaměření zná jen on sám.
Já doporučuji se dlouhodoběji zabývat jednou sestavou. Je to i pro mě bližší té moudrosti tradičního tréninku, kdy nikam nepospíchám a více se zaměřuji na zdokonalování se v jednotlivých formách a porozumění principům taiči.
O sestavách taiči pojednává také můj článek SESTAVY TAIČI A JEJICH VÝZNAM
Jako se součástí studia taiči jsem se setkal i s tím, že se používá pozorování fotografií mistrů, ať už je to ze cvičení jejich forem anebo jen tak, když stojí a nebo sedí. Dobrým příkladem je mistr Sun Lutang, který dokázal i při sezení udržet správnou strukturu těla.
Za dosud prožitá léta s taiči, jsem se setkal s řadou učitelů. Nebudu je zde uvádět všechny, ale soustředím se jen na ty první a ty současné.
Jim jsem moc vděčný za to, že mě na tu mojí Cestu postavili a ukázali směr. Sestavu 24 forem se naučili od Jan Turnebera, který se velice zasloužil o propagaci této sestavy u nás a se kterým jsem měl také možnost zpočátku nějaký čas cvičit a zdokonalovat se v sestavě 24 forem.
Z mých současných učitelů bych chtěl jmenovat dva lidi, kteří mají rozhodující zásluhu na zdokonalování mých dovedností (kungfu) v taiči a porozumění principům tohoto výborného cvičení a umění.
Mistr He Jinghan
Bydlí na Taiwanu a je mistrem bagua.
Dokáže svoje porozumění a mistrovství aplikovat i v taiči a sing-i.
První seminář jsem s ním absolvoval v létě 2006 a nyní se s ním setkávám 1x ročně na semináři v Praze, kde praktikujeme základy bagua s tím, že on dokáže nám sdělit i souvislosti s taiči.
Příklad jeho cvičení taiči lze např. shlédnout zde:
nebo totéž ve výukové verzi zde:
Mistr Tu-Ky Lam
Bydlí na Novém Zélandu a je mistrem taiči. Může se to zdát divné v souvislosti se mnou, ale praktikuje styl Čchen v linii mistra Čchen Fa-ke.
Znám se s ním od začátku roku 2009, ale v životě jsem se s ním „naživo“ nesetkal. Mám jeho knihu „Demystifying Tai-chi Chuan“ a jeho důvěru. Také jsem si s ním dopisoval a diskutoval i s ostatními zájemci na jednom diskusním foru na Yahoo.
Jeho webová stránka je:
20231017
